Luxus stát se uprchlíkem

Luxus stát se uprchlíkem

Reportáž z řeckého ostrova Limnos o skupině syrských uprchlíků. Aneb kolik stojí cesta za lepším životem. (foto: trajekt s uprchlíky z ostrova Lesbos, CNI)

– CNI se primárně věnuje investigaci, tentokrát jsme ale udělali výjimku. Předkládáme Vám reportáž na téma, které hýbe současným politickým i reálným světem.
– Reportáž byla zpracována neplánovaně, při soukromé cestě šéfredaktorky CNI na řecký ostrov Limnos. Příspěvek zprostředkovává zážitek osobního setkání s lidmi na útěku. Nemá ambici přinést zobecňující analýzu.

Myrina/Limnos – Ke břehům limnoského přístavu v hlavním městě Myrina připlouvá obří trajekt. Zatímco jindy bývá na palubě vidět jen pár postav, dnes jsou zábradlí obalena lidmi. „To je loď z Lesbosu a Chiosu, veze uprchlíky na pevninu,“ říká na vysvětlenou jeden z námořníků.

Zatímco obležený trajekt pomalu odplouvá směrem k řecké pevnině, v malém přístavu na ostrově Limnos zůstává skupina zhruba dvou set lidí – uprchlíků. Neměli takové štěstí jako ti druzí na palubě trajektu. Jejich loď totiž převaděč nasměroval z Turecka na téměř opuštěný ostrov Agios Efstratios.

ostrovy migrace 2„Po desetihodinové plavbě nás rozhrkaná loď dovezla na ostrov, o kterém jsme si mysleli, že je úplně pustý a propadli jsme panice,“ popisuje cestu z Turecka zhruba 40letý Ahmed. Díky pracovní stáži v Dubaji umí jako jediný dobře anglicky a automaticky se tak stal vůdcem skupiny. „S pár muži jsme se pak vydali na nejvyšší kopec, ze kterého jsme uviděli vesnici – jedinou na ostrově. Odtud jsme zavolali pobřežní policii.“

Ta skupinu složenou nejen z mladých mužů, žen a dětí, ale také ze starců a starých žen převezla na 30 kilometrů vzdálený ostrov Limnos. Policie uprchlíkům v malém přístavu nervózně kontroluje doklady. Zaměstnancům se rosí čela, mají obavy z dnešní noci, kterou uprchlíci ze Sýrie stráví u jejich jindy tak klidného stanoviště z unimobuněk.

V přístavu ostrova, na kterém žije jen zhruba 15 tisíc obyvatel, s chabou infrastrukturou, nebyli na uprchlíky připraveni. Stejně tak ani oni nečekali, že se ocitnou právě na tomto zapadlém místě.

Páchání dobra

Temné oči se ztrácejí v ještě temnějších obličejích, kontury postav rychle zahaluje podvečerní šero. Prohlídka pasů skončila, policie odjela a každý ze skupiny Syřanů se snaží najít místo ke spočinutí. Tři noci nespali.

UPRCHLICKÁ KRIZE

  • V období leden-duben 2015 překročilo hranice EU více než 350 tisíc uprchlíků.
  • Více než 2 600 uprchlíků letos utonulo během plavby přes Středozemní moře.
  • Uprchlíci pocházejí z válkou zužovaných oblastí Sýrie, Afghánistánu, ale také z Lybie, Sudánu a dalších zemí.
  • Cílovou destinací migrantů jsou země západní Evropy: Německo, Francie, Velká Británie.
  • Uprchlíci ze Sýrie se do Evropy dostávají přes Turecko a řecké ostrovy Lesbos, Chios, Kos a Sámos, které jsou nejblíže tureckým břehům.
  • Do Evropy pak putují tzv. Balkánskou cestou přes Makedonii, Srbsko, Maďarsko, Rakousko.
  • UNHCR očekává, že během 2 let připluje do Evropy přes Středozemní moře vždy kolem 700.000 uprchlíků.
    Zdroj. BBC, IOM

Na zemi jsou rozložené deky, části oblečení, někteří obsadili pár přístavních laviček. Armáda půjčila několik stanů a spacáků, stači jen ale pro zlomek lidí. Skupina nejstarších posedává na plastových židlích, děti pobíhají navzdory prožité cestě neúnavně kolem.

Projíždíme přístavem cestou z večeře ve městě. Připadám si nemístně, chci jim nějak pomoci, jediné co mě napadá je, dát jim peníze. Rozdám stejnou sumu, kterou jsme utratili za opulentní večeři. Víc už o tom nepřemýšlím, podlézám zábranu kolem provizorního uprchlického tábora a vydávám se spáchat dobro.

Pocit? Jako když jsme na Slovensku poprvé vstoupil do romské osady. Obklopena lidmi s jinou barvou pleti, s jinou mentalitou, nejistota. Barva pleti sedí, jiná mentalita také, změť dětí a ruch tu je také velmi podobný.

Jenže tady je něco jinak: zatímco v osadě přiběhne okamžitě k návštěvníkovi z gádžovského světa téměř celé osazenstvo, tady si mě nikdo nevšímá. Ačkoliv jsem žena, bílá, nezahalená, kračející jejich provizorním teritoriem.

Snažím se toho využít a vybrat si v klidu toho nejpotřebnějšího, komu peníze dám. Už ho mám, ideál pro můj dobrý skutek – křehká žena s malým děckem v náručí, další pobíhá nemotorně kolem. Jdu k ní, jenže mezitím zvedá svůj mobil Samsung Galaxy a zapřádá veselý hovor v mě nesrozumitelné řeči.

Jdu dál. Znovu mě překvapuje, jak si mě nikdo nevšímá, nevěší se na mě, nežebrá peníze, neprosí o pomoc. Většina z nich drží u ucha luxusní mobily. Mate mě to. Taková moje představa o zubožených uprchlících nebyla.

IMG_4963
Na Limnosu nebyli na uprchlíky připraveni. V přístavu armáda narychlo postavila jen pár stanů

Peníze nakonec dávám rodině bez mobilu, se dvěma malými dětmi a babičkou, sedící tiše na lavičce. Usmějí se a rukama nohama se domluvíme, že to je pro ně, a že děkují. Chci ale ještě věnovat i tu druhou polovinu peněz.

Přicházím k další rodině s hodně dětmi kolem. Dávám ženě peníze, nechápavě na mě kouká a vrací mi je. Anglicky nikdo nerozumí. Snažím se jim peníze dát znovu, výraz nepochopení v očích ženy ale přetrvává. Za chvíli kolem nás stojí hlouček mužů a hlasitě diskutují. Můj manžel, který zůstal s rodinou venku, začíná být nervózní a přichází situaci zkontrolovat.

Nakonec se do debaty vkládá Ahmed, a se svojí angličtinou mi pomáhá nejen dorozumět se, ale pochopit i jejich a vlastně také mojí situaci. Peníze nakonec rodina přijímá, bankovka končí v rukou malého kluka, který si ji se zájmem prohlíží. A já zapřádám hovor s Ahmedem.

Sedmdesát tisíc za cestu do neznáma

Jeho rodina už před časem utekla do Holandska, on sám s odchodem dlouho váhal. „Ještě relativně nedávno jsme se měli docela dobře. V posledních letech se to ale všechno rychle změnilo,“ říká Ahmed, který se nyní rozhodl vydat za zbytkem rodiny.

IMG_4601
Přístav v hlavním městě Limnosu Myrině

Líčí mi, že za to, že je převaděč dostane z turecké pevniny, zaplatil každý dospělý 2 700 Eur (v přepočtu zhruba 72 tisíc Kč), za děti nad 10 let museli uhradit polovinu. Za to pak deset hodin pluli na chatrné lodi neznámo kam, aby nakonec přistáli u téměř pustého ostrova.

„Nikdo nám neřekl, kam plujeme,“ popisuje Ahmed. „Celá ta cesta je riziko, které jsme museli přijmout, pokud jsme se chtěli dostat ze Sýrie.“ Na rozdíl od více než dvou tisíc uprchlíků, kteří letos přišli na moři o život, se Ahmedova skupina dostala nakonec zdárně do bezpečí.

„Kam teď půjdeme, není jasné, ale hodně lidí jde za svými příbuznými – já mířím do Holandska, jiní do Německa, Francie,“ popisuje cestu, která je ještě čeká. Ahmed i jeho přátelé jsou si vědomi, že následující cesta pro ně bude o mnoho těžší, než pro ty, kteří se odhodlali uprchnout dříve. Evropské země začaly zavírat své hranice.

Je to jen začátek

Prosím ještě Ahmeda, aby mi vysvětlil tu nejasnou situaci s penězi, které jsem přinesla. Vrtá mi to hlavou. „Oni je totiž v podstatě nepotřebují. Ale je to dar z tvého srdce. To je pro ně důležitější, než jejich hodnota,“ říká Ahmed a objasňuje mi, co by jim tedy pomohlo, když ne peníze. „Jediné, co teď reálně potřebujeme je oblečení a jídlo. Všechno jsme museli nechat v Turecku, abychom se vešli na loď.“

Nakonec mi to nedá a ptám se ho na ty luxusní telefony, které tu většina třímá v rukou. Usměje se. „Ano, mají Iphony, Samsungy… Všichni tady jsou bohatí lidé, tedy – byli – bohatí,“ vysvětluje po chvíli. „Jsou to lidé, kteří měli doma v Sýrii majetek. Ten prodali a koupili si za to cestu do Evropy. Neříkám, že jsou v takové situaci všichni uprchlíci, ale tato skupina ano.“

IMG_4960
Ahmedova skupina na útěku ze Sýrie čeká v přístavu na své pasy

S pobavením tlumočí mojí potměšilou otázku kamarádovi a chvíli přemýšlí, jak mi to srozumitelně říct. „Ano, nejsme chudí. Jenže my neutíkáme kvůli naší ekonomické situaci, ale kvůli tomu, že naše domovy bombardují a zabíjejí naše lidi,“ říká a věnuje mi hluboký pohled. „Ti, co jsou chudí, v tom pekle zůstávají, nemůžou si dovolit utéct. Je to v podstatě luxus stát se uprchlíkem.“

S ostatními běženci, kteří se kolem nás mezitím srotili, se shoduje na tom, že toto je jen začátek. „V Sýrii to vře, lidé jsou na pochodu,“ říká Ahmed a prognózuje, že bude následovat ještě mohutnější imigrační vlna. Potvrzuje tak odhad, který jen pár dní nato vydal UNHCR, že během následujícího roku bude na útěku ze země kolem 700 tisíc lidí.

Ostnatý drát místo stanů

S nástupem podzimu se i tady na zapadlém ostrově Limnos rychle stmívá, Ahmed odběhl řešit nějakou situaci v komunitě a já zůstávám mezi uprchlíky sama, nerozumím jim, snažíme se bavit posunky, ale moc to nejde. Tak je ještě chvíli pozoruji, usmějeme se na sebe, zamáváme. „Good luck…“

Podlézám zábranu a vracím se k rodině, nasedám do auta a odjíždíme svobodně, kam nás zrovna napadne. A nakonec – až se nám bude chtít, vrátíme se do naší země, kde na nás nikdo nebude střílet, kde nemusíme mít strach o své děti.

Říkám si, že se s Ahmedem třeba ještě potkáme na trajektu, nebo někde na hranicích. Jenže zatímco před třemi týdny byly pro uprchlíky u maďarských hranic přichystány stanové tábory, nyní je místo nich vítá vyzbrojená policejní kohorta a zátarasy s ostnatým drátem. Ahmeda jsem už nepotkala.

Eliška Bártová